Začalo to tím, že jsem se letos na jaře konečně odhodlala stát se členem SPS. Když jsem se pak na webových stránkách dočetla o tom, že bude Sukulentářské setkání členů a příznivců Sekce pěstitelů sukulentů v Plzni, navrhla jsem Pájovi, že by jsme se mohli také zúčastnit.
Takže naše výletování posledního prázdninového víkendu vyvrcholilo 29.8.2009 v Plzni, v Zoologické a Botanické zahradě na statku Lüftnerka.
Ještě čtrnáct dní před konáním sympozia to vypadala na komroní akci, jelikož bylo přihlášeno asi 11 lidí. Nakonec, i k překvapení organizátorů, se dostavilo kolem čtyřiceti členů SPS a příznivců sukulentů.
Konferenciérkou celého dne se po deváté hodině tak nějak automaticky stala Radka Matulová. Úvodem nás přivítala a poté spolu s Jirkou Maulem poděkovala za předchozí činnost SPS bývalému předsedovi spolku panu Gratiasovi a předala mu krásný dárek.
Původně byla v plánu přednáška Zdeňka Břízy (kurátora suk. skleníku) - flóra i fauna Etiopie 2008, ale ta se bohužel nekonala, protože pan Bříza se několik málo hodin před začátkem Sympozia vrátil z Anglie a byl po cestě, kterou odřídil, značně unaven. Naštěstí díky organizačním schopnostem Radky nevznikla v programu proluka, neboť pohotově zajistila příjezd původně až druhého přednášejícího v pořadí.
Byl jím Milan Kůrka, který ač spíše kaktusář, se perfektně zhostil úkolu uspokojit sukulentáře a přednášel o své cestě do Argentiny - Suchomilná vegetace Argentiny. Radka uvedla přednášku slovy, že se podařilo vybrat fotografie tak, že se do nich vkradl pouze jediný kaktus, což zas až tak nebyla pravda, ale sukulenty skutečně převažovaly. Také hned na začátku pan Kůrka osvětlil, že nejde o příliš suchomilnou vegetaci, neboť ve skutečně suchých oblastech rostou především kaktusy. Sukulenty si v Jižní Americe naopak dopřávají růst v místech, kde je více vody.
Další přednáška se jmenovala Zajímavosti kolem Konference CSSA v Arizoně (USA) pana Petra Pavelky, který byl na Konferenci pozván jako přednášející, což je, jak se sám vyjádřil, pocta pro naši sukulentářskou kotlinu a z našeho pohledu byl vybrán člověk skutečně nadmíru povolaný. Nejen, že je uznávaný díky svým znalostem a zkušenostem ze světa pěstování a určování sukulentů, ale jak jsme se mohli přesvědčit, tak je i vynikajícím vypravěčem. A z jeho přednášky bylo jasné, proč právě on se dokáže prosadit i na mezinárodních akcích.
Poslední přednáška byla věnována haworciím Sukulentní Western Cape 2009 (JAR). Přednášejícím byl Jakub Jilemický, který se před několika dny z této cesty vrátil. I když haworcie nejsou zrovna našimi favority, přednáška nás zaujala nejen fotkami z lokalit, ale i skvělým vyprávěním Jakuba. Navíc zde nebyly pouze zástupci tohoto rodu, který je Jakubovou parketou, o čemž nás každou chvíli přesvědčoval, nás o to víc, že jsme v některých druzích neviděli sebemenší rozdíl, ale mnoho fotografií zachycovalo i další sukulentní rostliny, které neměl přednášející ještě určené, takže dostalo příležitost i obecenstvo. Příliš aktivit neprojevovalo, možná ze strachu, že se na veřejnosti takzvaně seknou. Podle mě to byl ale spíš důkaz, že se nejednalo o sraz emeritních botaniků, ale pěstitelských nadšenců, takže si myslím, že úvodní Romčiny obavy, jestli je na této akci správně, byly naprosto zcestné.
Po přednáškách následoval oběd. Na nás „zbyl“ stůl, u kterého se sešli pan Procházka (naše první návštěva sukulentní sbírky), Petr Pavelka, Jakub Jilemnický a jeho spolucestující na Sukulentním Western Cape 2009 a pan Hušner, ke kterému se chystáme na návštěvu, protože jeho sbírka je zaměřená na mesemby. Takže krom dobrého oběda jsme měli možnost si poslechnout zážitky z cest a s panem Procházkou probrat téma výstavba skleníku.
Po obědě se konala mini-burza sukulentů, z které jsme si odvezli jen pár kousků (asi 13 a ten zbytek v tašce byli dárečky od Radky a Jirky…).
Zakončením setkání byla pro zájemce asi hodinová exkurze do hlavního skleníku se suchomilnou vegetací a procházka po venkovních sukulentních výsadbách, kterou nás provázela Radka.
No a pak nás Radka s Jirkou odvezli na plzeňské autobusové nádraží a jeli jsme směr Brno. Cesta zpět už byla pouze nutným zlem, které pocítila nejvíce moje záda. Ale to už není nic zajímavého. Každopádně jsem se rozhodla, že kupujeme auto, i proto, aby s námi za sukulentními návštěvami mohli jezdit naše psiska.
Napsala Romča za vydatné pomoci Páji.
Něco málo fotek zde.
