Při dnešních přesunech v sukulentní sbírce jsme zjistili, že rostliny z čeledi Asclepidaceae jsou v naší sbírce asi nejpočetněji zastoupeny, proto jsem si řekl, že by si tato čeleď zasloužila nějaký článek na našich stránkách.
A jelikož před pár dny vykvetla Stapelia schinzii, padla volba na tuto rostlinu. Nečekal bych, že vykvete právě tato stapélka, i když se jednalo o letošní čerstvý výhon, na kterém se objevil květ. Byl to ovšem teprve první výhon, který loni zakoupený jedno-stonkový řízek vytvořil. Rostlinu jsme si nechali zaslat od Fandy Veselého, který je velkým příznivcem stapéliovitých sukulentů. Ještě než jsme jeho webové stránky, na kterých měl nabídku vyvěšenu, objevili, já i Romča jsme byli přesvědčeni, že i když se nám asklépky líbí, s jejich pořizováním začneme, až bude hotový skleník. Bohužel i toto předsevzetí tak jako spousta dalších týkajících se sukulentů vzalo za své.
Domovem Stepelia schinzii jsou africké státy Namibia, Angola (jižní část) a Botswana. Egliho encyklopedie uvádí tři variety tohoto druhu. Stepelia schinzii v. schinzii má zelený stonek s purpurovými skvrnami, květ je zelenavě nebo červeně hnědý a jak je u stapélií obvyklé, poměrně velký, v průměru 10 až 22 cm.
Stapelia schinzii v. angolensis se od varieti schinzii odlišuje menším květem, plazivými, slabšími a menšími stonky. S. schinzii v. bergeriana s výskytem pouze v Namibii se od první variety má odlišovat také velikostí květu, je menší a bez příčného zvrásnění, květní cípy jsou výrazně zkráceny.
Podle dostupných zdrojů vytváří tato stapélka v přírodě trsy do jednoho metru. Jak jsem se ale přesvědčil, dokáže kvést rostlina i o dvou výhonech. S rozvinutím květních cípů si rostlina dává načas. Při srovnání s jinými rody, které vytvářejí mnohem menší květy, to ale nejspíš nebude mít na svědomí velikost květu. Výhon dokonce vytvořil ze stejného místa tři poupata. Nakonec dorostl ale jen prostřední. Dva postraní zaschly přibližně ve fázi, kdy dosáhl prostřední květ poloviny své konečné velikosti.
Jelikož stapélie nasadila květ v právě trvajících vedrech, mírně jsem ji zaléval téměř každý den. Substrát byl další den stejně vyschlý. Nejen díky počasí ale i díky složení substrátu. Romča při letošním přesazování namíchala pemzu a zahradní substrát 2:1, takže voda květináčky protéká jako síty.
Stapelia schinzii snáší bez problémů sluníčko, jako ostatně převážná většina stapéliovitých, i když oproti jiným druhům má stonky nepoměrně hladší, respektive postrádá sametové ochlupení. Pokud zrovna nekvete, tak je i nenáročná na zálivku, i když přes krátkou zkušenost s čeledí Asclepidaceae, se mi zdá, že je to jeden z rodů, na kterých se úmorně horké počasí projevuje nejrychleji. To ovšem neznamená, že pokud člověk zjistí, že jsou stonky na omak kožovitě změklé, že by došlo k nějaké tragédii. Rostliny by určitě dalších pár týdnu bez vody vydržely. V tomto ohledu jsou to rostliny skutečně nenáročné.
Focení sukulentů nechávám na starost Romče, ale když rozkvetla Stapelia schinzii, tak mi to nedalo a musel jsem pár snímků pořídit, hlavně proto, že jsem rozvitý květ objevil právě ve chvíli, kdy se na něm zrovna pásly dvě mouchy, které jak je známo přitahuje zápach stapélek. Ještě že jsem neodolal, protože když se další den chystala pořídit foto svým profesionálním okem Romča, zjistila, že je květ již nenávratně zavitý. Po loňské zkušenosti s několikadenním kvetením Stapelia gigantea jsme to ani jeden z nás nečekal.
Příběh má tedy dobrý konec a fotografie jsou spolu s ostatními stapélkami na Picasu.
