09.08.2008
To jsem jednou ležela v posteli, a protože to bylo zrovna začátkem prosince 2006, tak jsem přemýšlela, co asi hezkého dostanu k narozeninám a taky o tom, že už jsme si dlouho nepořídili žádné zvířátko, a že už se těším na to, až si pořídíme pejska.
Přišel za mnou Pája a začali jsme náš zvěřinec rozebírat a tak jsem se mu zmínila o pejskovi. Shodli jsme se, že ho chceme oba, ale že pořízení necháme na jaro 2008, protože pejsek bude bydlet na dvoře, a ten se mu musí uzpůsobit, to znamená udělat plůtek mezi terasou a zahrádkou a zateplenou boudu. Původně jsem chtěla vlčáka, ale protože dvorek v 78 není extra velký, tak jsme si řekli, že pořídíme nějakého menšího. Chtěli jsme štěně, nejlépe z útulku a klidně i křížence. Debatu jsme uzavřeli s tím, že na jaře uděláme ten plot a pak se uvidí.
Dopadlo to tak, že jsem jen tak ze zvědavosti jsem začala prohlížet stránky útulků a nabídku štěňat. Na to, že byl začátek ledna, jich bylo docela dost, většinou kolem třech měsíců a správní voříšci, tak jsem vždycky ukázala fotku doma, řekli jsme si hezký, ale to bylo všechno.
Jednoho krásného dne jsem v útulku Kociánka našla štěňátka křížence Amerického staforda a ovčáka. Štěňátka se narodila v útulku fence staforda, která byla zabavena pro týrání v zuboženém stavu, takže když začala přibírat, tak z toho měli radost, když ale přibírala až moc, zjistili, že je březí. Štěňat bylo sedm, čtyři fenky a tři psi. Nedalo nám to, a tak jsme se do útulku jeli podívat. Mamina krasavice a sedm malých roztomilých buřtíků.
Já sem měla jasno hned a čekala jsem, jak se vyjádří pán domu... Bylo jasné, že by pejsek musel bydlet doma, na chodbě, ale že hned, jak by se oteplilo, by šel na dvůr. Pejsci byli k odběru za týden, takže se Pája musel rozhodnout, ať ho stihnu zarezervovat. Rozhodnutí bylo kupodivu rychlé, a tak jsem za dva dny volala do útulku, že si v neděli 15. ledna 2007 přijdeme pro fenečku.
Doma nastalo pozdvižení, páč jsme si uvědomili, že Kreténi(kocouři) nejsou očkovaní a odčervení, a jak je vlastně seznámit, a co všechno pořídit a tak. Začala jsem shánět veterinářku. Jednu jsem objevila kousek od nás, tak sem si telefonicky domluvila schůzku a hurá s Kreténama na očkování. S paní doktorky se vyklubala příjemná holčina, z které se postupně stala naše velká kamarádka. Poradila nám, ať si vyberem to nejklidnější štěně a v pondělí ať se přijdem ukázat.
Konečně nastala neděle D a po obědě jsme se vydali do útulku. Vybírali jsme ze tří feneček a dle rady veterinářky jsme si vybrali tu nejklidnější. Sára se na nás pomalu ani nepodívala a zalezla pod lavičku s výrazem 's váma já se teda bavit nebudu'. Její aktivnější ségry po nás skákaly a dožadovaly se naší pozornosti, ale vyhrála to naše Babuška.
Cesta v autobuse proběhla naprosto v pohodě, Sára spala zakutaná v cestovní tašce a dění kolem ji nijak nevzrušovalo. Doma ji čekalo překvapení v podobě dvou malých kočičích dráčat, ale i s nimi si za chvíli rozuměla a vymýšlela lumpárny. Po chvíli řádění demoliční čety to vždycky dopadlo stejně, viz fotky ;o)
A tento stav přetrvává dodneška...
Sára doma snáší jakoukoliv kočku, ale venku ráda prožene i ty naše....
Babuška trochu povyrostla, a tak nastal čas chodit na cvičák. Na doporučení známých jsme začali jezdit do Psí školy K9 do Lískovce, kde jsem se já naučila pořádně zacházet se psem a dávat povely (i když jsem dříve měla fenu vlčáka, přeci jenom nějaké mezery ve výchově se našli) a Sára jakž takž poslouchat. Dokud byla mrňavec, tak jsme s ní prochodili co se dalo, aby byla správně socializovaná a nekonfliktní. Jako malé milé štěňátko ji všichni obdivovali, dnes už se na ni spousta lidí dívá s respektem, protože 60cm v kohoutku není zrovna menší pejsek, jak bylo v plánu ;o) Vzali jsme ji do brněnské ZOO, ze které byla nadšená a chvílemi to vypadalo, že tam zůstane bydlet. Jí se nejvíc líbily suchozemské želvy a do ní se zamilovaly malé opičky, lamy a moc se líbila lišákovi Foxovi. Když jsme ji vzali na vlakovém nádraží, na peron, ke kterému zrovna přijížděl vlak, tak nahodila svůj typický výraz 'když to musí být, tak já to vydržím, ale přijde mi to naprostá ztráta času'. Takto se tvářila i v tramvaji, ve vlaku a všude, kde jsme měli obavy, že se jí to nebude líbit, nebo kde by se mohla bát. Prostě malá hrdinka.
Přišlo, jaro, venku se udělalo hezky a Sára stále bydlí na chodbě. Na dvorek chodí pouze s náma, když si dáme venku kafe....
První a poslední hárání si protrpěla v srpnu 2007, samozřejmě v termínu, kdy jsme byli na dovolené, takže naše modelka cestovala přes půl republiky v krásných černých háracích kalhotkách, ve kterých ji všcihni obdivovali ;o). Po háraní jsme ji nechali vykastrovat, protože množení kříženců neuznáváme, i když jsou úžasní, jako naše Babuška ;o). Po kastrování se trvale zabydlela v kuchyni, takže když nejsme doma, tak na chodbě, jinak tam, kde jsme my, kromě ložnice, kam psi mají zákaz vstupu....Ještě, že jsme tu boudu neudělali ;o)
Ze Sáry vyrostla krásná, inteligentní a učenlivá psice, její jediná vada je, že se nenechá ošetřovat nebo prohlížet. Kdokoliv ji může tahat za uši, nohy , ocas, vpodstatě jí skákat po hlavě a je v pohodě, ale ve chvíli, kdy jí chci já, nebo veteřinářka Evka něco ošetřit či vyšetřit, se z ní stává hnusná zlá potvora, která zakousne kohokoliv (asi i mě). Naštěstí to není chyba ve výchově, ale zděděná vlastnost. Doufám, že mě tím Evka nechtěla ukonejšit....
Na vtipné poznámky kolegyňky Zuzky, že do pár měsíců budeme mít druhého pejska, jsem si ťukala na čelo. K čemu druhého psa, jeden přece stačí a zas tolik místa nemáme.......
