2.5.2011
Předvánoční návštěva naší veterinářky se opravdu vyplatí. Kromě dárků od Ježíška, které mi Evka předala, jsem si jako bonus odvážela malé, morouvaté, uvrněné cosi.
Jak je našim návštěvníkům známo, tři kočičky už u nás bydlí a o čtvrté Pája nechtěl ani slyšet, takže jsem na to musela jít od lesa (já sem to cosi totiž moc chtěla). Takže to začalo tím, že to cosi u nás bude dočasně bydlet, na což Pája po delším přemlouvání sice kývl, ale hned dodal, že jenom do konce roku…. Pro mě naštěstí neuvedl kterého, čehož jsem při svém zvyšujícím se nátlaku začala využívat a dopadlo to tak, že z malého, morouvatého, uvrněného cosi se stal Junior.
A jak to tak u nás chodí, Juniorovi Juniore nikdo neřekne a všichni mu říkáme prostě Prdík. On je to takový umazlený rošťák, že se mu ani jinak říkat nedá…
Dnes už je to nejen můj, ale i Pájův mazánek, s Pepinou se skamarádili ani ne do týdne a to co spolu vyvádí za lumpárny, se nedá ani popsat.
A samozřejmě, že Sárinka byla z nového přírůstku nejnadšenější, i když Prdík z ní zezačátku nebyl nadšený vůbec. Ale i to se poddalo a teď jsou kámoši.
