10.6.2013
První rostlinu jsme koupili v roce 2008 pod názvem J. acutifolia. Některé zdroje uvádí, že jde pouze o synonymum druhu uvedeného v nadpisu, jiné jako platné jméno samostatného druhu. Je pravda, že když jsem porovnával fotografie první rostliny a živého exempláře, koupeného v roce 2010 již jako J. mimosifolia, žádné rozdíly jsem nenašel.
Původní rostlina nepřežila hned první zimu, neboť nehodlala akceptovat, že se k ní chováme jako ke xerofytu, a uschla. Dle internetových zdrojů určité sucho snáší, ale naše experimentování na ní bylo asi příliš. Zvlášť, když se podle vzhledu rostliny, jednalo asi o jednoletý semenáč.
Jacaranda mimosifolia je subtropický strom původem z Jižní Ameriky (severní Argentina, Brazílie), vyskytuje se ale i na jiných kontinentech s mírným klimatem, kde je často vysazována ve stromořadí podél cest. Roste i v oblastech s nadmořskou výškou nad 2000 m, ovšem s průměrnými teplotami kolem 20 °C. Ač je to tedy spíše teplomilná dřevina, můžou dospělé exempláře krátkodobě přečkat teploty klesající po nulu, aniž by utrpěly viditelné poškození. Jisté ovšem je, že za naši zimu by vděčná nebyla, proto je ji potřeba na zimní měsíce uklidit do temperované místnosti. V tomto období jí navíc jako světlomilné rostlině dopřávám světlo zářivek, i když většina listů opadává, a poučen prvním neúspěšným pokusem ji cca jednou za 14 dní mírně zaliju.
V přírodě roste Jacaranda mimosifolia nejlépe v chudé písčité půdě. Já používám směs zahradnického substrátu, rašeliny a pemzy v o něco výživnějším poměru než jaký míchám pro sukulenty. Od jara do podzimu může být umístěna na plném slunci a pravděpodobně by snesla i letnění vystavena dešťovým srážkám. Na plném slunci také lépe kvete, ve své domovině od listopadu do prosince, na severní polokouli od května často až do října. To je ovšem pro našince celkem nepodstatná informace, protože v našich podmínkách dle literatury příliš nekvete. Rostlina je ale zajímavá i svými 2krát zpeřenými listy.
Žakarandu lze celkem dobře pěstovat ve větší bonsajové misce. Na tvarování však tento druh není příliš vhodný. Korunu tvoří shluk metlovitých větviček, které rostou převážně pod ostrým úhlem a na zimu opadávají, takže vytvořit rozložitější korunu trvalých větví není jednoduché. Větve navíc od spodu vyholují a nové zelené větvičky se tvoří pouze vrcholově. Zjistil jsem však, že je možné korunu sesadit. Trochu jsem se obával, jestli můj zásah rostlina přežije, protože některé dřeviny takový zásah nemají rády. Nakonec jsem se odhodlal a všechny letošní výhony jsem na jaře odřezal a zakrátil jsem o polovinu i zdřevnatělé větve. Na rostlině začali asi do 14ti dnů rašit spící pupeny a to i v oblasti kmínku.
Teď už má žakaranda zase hezky zahuštěnou korunu, a i přes nijak osluňující venkovní teploty, které ještě před pár dny klesaly v noci k 5°C, je opět v plné vegetaci.
