26.1.2012
Když jsem procházel jmenným seznamem našich sukulentů z čeledi Asclepidaceae, zjistil jsem, že většinu rostlin z této čeledi jsme pořídili v roce 2009 stejně jako kytku, o které je dnešní článek. A už to i vypadalo, že sbírku rostlin této čeledi přestaneme dále rozšiřovat. Důvodem byla neochota asklépek, až na dva tři druhy, kvést. Jistá tvarová rozmanitost existuje i u těchto sukulentů, především pokud to vezmeme napříč rody, ale asi hlavním důvodem, proč člověk pěstuje klejichovité, jsou jejich květy.
Loni se ovšem předvedly téměř všechny rostliny v plné kráse a tak bych si pro článek mohl vybrat možná z dalších dvaceti druhů. Volba padla ale na Huernii barbatu, která jako jediná vykvetla i v prosinci a nyní v lednu nasadila další poupě. I za slunných dnů v létě trvá vývin květu poměrně dlouhou dobu, přibližně měsíc. Z druhů, které pěstujeme je u této huernie asi potřeba největší trpělivosti, než se může člověk pokochat barvami květní koruny a velice výrazným hnědočerveně zbarveným obrvením vnitřní strany květu.
Huernia barbata je jihoafrický druh rostoucí v oblastech Little Karoo, Great Karoo a Norhtern Cape, vyskytuje se také v Lesothu. Druh je charakteristický poměrně širokými matně šedozelenými stonky se čtyřmi nebo pěti výraznými žebry.
K úrodě květů možná přispělo spojení dvou faktorů. Rostlinám jsme oproti jiným letům dopřáli výživnější substrát a sluneční paprsky nefiltrované stínovkou ani jiným krytem. I když mnoho pěstitelů v případě substrátu používá často čistou pemzu, ke které se uchýlí po nepříjemných zkušenostech s hnilobou rostlin, my jsme to přece jen riskli, a s pemzu jsme smíchali se zahradním substrátem v poměru asi 2:1. Po vyhodnocení zkušeností ať už vlastních nebo jiných pěstitelů mám totiž za to, že není pro rostliny ani tak problémem nedostatečná sterilita substrátu jako kombinace vlhkosti, a to spíše vzdušné než vlhkosti substrátu, a chladu. Určitý počet rostlin jsem nechal v malém polykarbonátovém skleníčku, i když jsem měl původně v úmyslu přenést rostliny na podzim domů. Obával jsem se, že by mohly doplatit na vlhčí prostředí. V tak malém prostoru (2 x 1,2 x 0,4m) se díky rozdílu denních a nočních teplot sráží voda a celý kryt skleníčku je pokrytý kapkami. Rostliny ale zimování snášejí dobře a to pravděpodobně i díky tomu, že jsou kořeny díky spodnímu vytápění kabelem v teple. Jediným problémem bylo plesnivění zaschlých květenství, což jsem vyřešil jejich odstraněním.
I se sluníčkem, po krátké adaptaci, kterou jsme jim pod stínící sítí na jaře dopřáli, se asklépky vyrovnaly bez problému. Jediný druh, na kterém se objevilo slabší popálení na začátku letnění, byl právě Huernia barbata. To by odpovídalo informacím, že se na původním stanovišti vyskytuje převážně ve štěrbinách skal a schovaná pod nízkými křovinami. Ale i tato rostlina pak zvládala i ty nejslunnější letní dny bez zastínění a její zelené stonky získaly šedofialový nádech.
