Jedná se určitě o nejznámější, v širokém povědomí lidí možná jediný známý áron. V tomto ohledu zastiňuje i u nás dva rostoucí druhy.
A není to dáno atraktivitou rostliny. Faktem je, že Arum italicum je oblíbeným sortimentem každého lidového zahradnictví, kde je vyzdvihováno jeho červené plodenství.
Ale pokud zapátráte hlouběji do tohoto rodu, zjistíte, že existují druhy s mnohem zajímavějším květenství. Ostatní druhy jsou však už spíše záležitostí sběratelskou, i když není zas takový problém je získat, pokud o ně budete mít zájem. A nemusíte nutně hledat v zahraničních katalozích.
Není tedy překvapením, že se mi tento áron dostal do ruky jako první a také jako první v mé již rozrůstající se sbírce vykvetl.
Koupil jsem dvě hlízy někdy v září 2008 na tržišti a na podzim jsem je vysadil na zahradu. Ještě před zimou stihly vyrašit asi čtyři listy, s kterými si zima nepěkně pohrála, ale na to jsem byl díky přečtení informací z literatury připravený. Na jaře dalšího roku se už žádný velký zázrak nekonal a vyrašily dva listy, druhá hlíza měla snad jen jeden. O nějakém květenství jsem si mohl nechat jen zdát. S tím jsem ale ani nepočítal. Každopádně hlízy zimu bez problémů přežily a navíc pěkně narostly.
Letošní krutější zimu by rostliny možná snášely lépe díky sněhu, který se dlouho a hlavně při největších mrazech držel na zemi. To už jsem však neměl možnost vyzkoušet, protože hlízy si s ostatními více teplomilnými druhy pěkně vegetily v květináči za oknem.
Sázel jsem je na přelomu srpna a září, a zpočátku jsem květináče nechával venku. V září, jak jsem si zaznamenal, se šplhala rtuť teploměru k 25°C a v noci se držely teploty nad 10°C a ještě v první dekádě října jsme byli mile překvapeni „dvacítkami“. V tomto období jsem árony poprvé mírně prolil vodou. Nečekal jsem na první vyrašení, což ostatně nedělám ani u ostatních rostlin, tak jak velí všechna doporučení v pěstitelské literatuře, která podezřívám, že jsou automaticky opisována, autor od autora. Stačí mít cit pro míru a vědět, v kterém období ta která rostlina začíná rašit.
Spíš shodou náhod hned druhý den po zalití začali rašit první druhy áronů. Také se ovšem náhle změnilo počasí a noční teploty začaly klesat k 5 – 8 °C, takže všechny druhy bez rozdílu putovaly dovnitř. Na konci října už měly listy všechny rostliny.
Přes zimu jsem si dal tu práci, že jsem všechny árony přenášel z místnosti, kde bylo 15 – 18°C, které měly jako noční stanoviště, do jiné místnosti s 18 – 21 °C, kde vegetily přes den. Pravda, hlavním důvodem byli naše milované kočičky, které okusují kdeco, i tu jedovatější šťavnatou zeleň, a ne a ne chcípnout.
Na Arum italicum bylo znát, že ho již pěstuji druhý rok, neboť oproti jiným druhům, mu narostly krásné dospělé a poměrně velké listy. A na začátku března se zpoza listu začal vynořovat světle zelený toulec. Tady se projevily poněkud větší teploty při pěstování, neboť obvyklá doba kvetení tohoto druhu je duben až červen podle místa výskytu. Rozvinutí toulce bylo pěkně pomalé, trvalo víc jak čtrnáct dnů, zato uvadat začal již po dvou dnech.
Rostlina má rada vlhký substrát (použil jsem klasickou zahradní zeminu s příměsí rašeliny) a velmi rychle dá nedostatek vody najevo svěšením listů, i když půda nemusí být ještě vyloženě suchá. Většinou roste mezi křovinami a na okrajích lesa, ale nevadí jí ani sluníčko. Toho v letošní zimě bylo skutečně poskrovnu. Spíš jsem se obával, že bude mít áron za oknem málo světla a bude se vytahovat. Výsledek byl však uspokojivý.
Arum italicum je velmi variabilní druh, o čemž jsem se sám přesvědčil, neboť moje dvě hlízy mají naprosto odlišné list.
Rozlišují se čtyři poddruhy Arum italicum subsp. italicum s největším areálem rozšíření od Španělska až po Rumunsko. Na jihu areál zasahuje do severní Afriky. Vyskytuje se v nadmořské výšce do 1 200 m, ve světlých lesích, v křovinách a na suchých pastvinách. Listy tohoto druhu mají většinou bledé, stříbrně šedé žilkování a různě tvarované skvrny temně šedo stříbrné nebo černé barvy, toulec je bledý, zelenkavě až žlutavě bílý a vrchol palice je tmavě žlutý. Květní a listové řapíky jsou bledě zelené až zelené.
Arum italicum subsp. canariensis roste, jak lze usoudit podle názvu, na Kanárských ostrovech. Květní a listové řapíky jsou matně purpurové, vnitřní strana toulce v trubkovité části je rovně purpurová.
Výskyt A. italicum subsp. neglectum je omezen na pobřežní část jihu Anglie, Francie a severu Španělska. Oproti ostatním poddruhům, které raší časně na podzim, začíná růst s přicházející zimou. Má dva typy listů, zimní oválně hrálovité a jarní šípovitě hrálovité.
Poslední poddruh A. albispathum roste v pobřežních oblastech Černého moře, na území Moldávie, Ukrajiny, Ruska a Turecka. Má jasné, temně zelené listy bez skvrn, toulec je bílý, vrchol palice bledě žlutý.
Snažil jsem se určit svoji rostlinu, ale dlouho mi můj zápal nevydržel. Podle místa „původu“ se stejně nejspíš jedná již o kultivar. A jeho krásu si můžete prohlédnout ve fotogalerii.
