Co se týká růstu držíme většinu našich sukulentních rostlin v rozumných mezích. Jednak se Romče i mě líbí spíše menší formy, ovšem kdybychom si to dovolit, tak třeba takové Brachychitony bychom nechali klidně růst i do metrové výšky. To je ale zatím jen zbožné přání. Za druhé, jak už jsem o tom psal dříve, musíme šetřit místem.
Aeonium haworthii má však z tohoto pohledu v naší sbírce privilegium. Může za to jedna prodejní výstava, kde jsme měli možnost tuto rostlinu vidět v keramickém květináči 50x30 cm. Dosahovalo výšky nějakých 50 cm a v substrátu bylo „ukotvená“ mnoha vzdušnými kořeny. Celé to připomínalo bizarní mangrovový porost, jen bez doprovodné vodní hladiny.
A tak jsme si rostlinu pořídili s cílem vypiplat si stejně tak úchvatnou scenérii. Pěstovat ji jako jednoduchý výhon s pár růžicemi by mě ani jinak nebralo, protože podle mě to skutečně zajímavé na této rostlině jsou právě vzdušné kořeny. I když je vytvářejí i jiné druhy rodu Aeonium, Sedum nebo např. Kalanchoe, Aeonium haworthii je v tom přeborníkem.
V podnájmu jsme ji ještě drželi v květináči menšího rozměru, ale po přestěhování do domečku už dostala svoji bonsajovou misku, i když ne tak velkou jak bych chtěl. Ale i v misce 30 x 20 cm by za pár let mohla vypadat efektně.
Jakmile jsme jí poskytli tak štědrý prostor, očekávali jsme, že se nám rostlina odvděčí bujným růstem, ale přes léto se nedělo takřka nic. Mohli jsme se jen kochat výrazně tmavě červenými okraji (ty zůstávají i za chabého zimního světla) zelených listových růžic. Hodně sukulentů se probouzí k podzimu, až přestanou ta úmorná vedra, tak jsme se utěšovali, že se probudí i Aeonium. Jenže nic zajímavého se nedělo ani na podzim. A tak už nás začalo napadat, jestli k vytvoření bujného porostu není potřeba nějakého fíglu (čti koňské dávky hnojiva, tak jak to s oblibou dělají různá zahradnictví např. s Nolinami aj.).
O to větší radost jsme měli, když se konečně začaly k zemi spouštět slabé kořínky. Museli jsme si počkat až do ledna. Na druhou stranu se z mnoha kořínků vytvořil celkem slušný propletenec, což se s slabým prvním rokem pěstování nedalo srovnat. Nyní už tyto první zdřevnatělé kořínky mají v průměru 0,5 cm.
Další zimu, i letos mnoho kořínků začalo dřevnatět aniž by dosáhly země. Proto jsem letos zkusil rostlinu v malých pravidelných dávkách zalévat postřikovačem a kořínky se začaly znovu prodlužovat a více se větvit. Jinak vydrží toto Aeonium celou zimu bez problémů bez vody. Má výrazně sukulentní listové růžice, na rozdíl třeba od Aeonia arborea, které sice bez té vody taky vydrží, ale na přelomu zimy a jara vypadá jako zmoklá slepice (i s tím je lepší se smířit, než zjistit, že vám rostlina v zimující teplotě po zalití začíná zahnívat. A když už jsem udělal odbočku k jinému druhu, tak musím dodat, že Aeonium arboreum zahnívá rádo, jak jsem se měl sám možnost přesvědčit).
Aeonium haworthii jako i jiná Aeonia je charakteristickým sukulentem Kanárských ostrovů.
Výška je většinou udávána do 25 cm. Náš exemplář má 22cm, ale ten, který nás inspiroval na výstavě, byl o dost vyšší. Snáší plné slunce, ale tím, že je zvyklé na přímořský vzduch, asi není dobré kombinovat slunce s uzavřeným prostorem dvorku, tak jako je to v našem případě. Nám se osvědčuje i pro ty největší milovníky slunce filtrovat sluneční paprsky přes igelitovou stříšku. Přes léto se na mnoha listech objevily černé čárkovité skvrny (postihlo to i Aeonium decorum), které nyní téměř zmizely, takže by se to možná dalo přičíst slunci, ale možná je má domněnka špatná. Listy jsme vzali s sebou na jednu výstavu, kde jsme skvrny ukázali odborníkovi na sukulenty a ten nám poradil, ať zkusíme Aeonium častěji přihnojovat. Tak uvidíme.
Už na začátku, ještě než jsme začal psát článek, jsme si uvědomil, že zase budu psát o rostlině, která patří do rodu jež není mým favoritem. Je to už skoro taková tradice. Ale kdyby mě ničím Aeonium haworthii nebralo, tak o něm určitě nepíšu.
