Návštěva u "Zelňáků" 28.8.2009

Sukulentní víkendový maratón pokračoval přesunem do Lhoty u Plzně. Cestou jsme se zastavili v supermarketu nakoupit ingredience na večerní grilování, kde jsme nečekaně přišli k druhému sukulentu na tomto výletě. Byla jím aloe, pravda, pro pěstitele rostlin v poněkud nestandardní formě naložených kousků ve sladkém nálevu. Radka pěla na kompot chválu, takže Romča podlehla, a vzala jednu plechovku, že si ji vezmeme sebou do Brna, aniž jsme věděli, jestli nám to bude chutnat. Ale chybu jsme rozhodně neudělali.
Po nákupu jsme se konečně vydali na cestu, za sbírkou, na kterou jsme se těšili už tři týdny, to když na Romčin smělý dotaz, jestli se můžeme u nich stavit, když už budeme v Plzni, kývli Radka s Jirkou, že jo. Po pár minutách jsme zastavili u malého domečku.
Až na zahradě jsem si uvědomil, že jsem zapomněl fotoaparát v autě, takže jsem se pro něj vrátil, protože tu nádheru by bylo škoda nevyfotit. Nejdřív jsme zavítali k regálům, kde se pod plastovým přístřeškem letnily různé kaudexy, jak se Jirka vyjádřil, držené ve spartánských podmínkách a vystavené slunci, což na ně mělo blahodárný vliv. A jako příklad mi ukázal Cephalopentandru, které se prý na tom místě kaudex, původně prodejcem hojně přiživovaný hnojivem, zmenšil téměř o dvě třetiny a získal tak přirozenější tvar.
Během toho, co mi Jirka předával své zkušenosti, objevily se u nás Radka s Romčou, a Radka držela v ruce rostlinku, což byl dárek pro mě. Udělala mi tím velkou radost, což na mě snad i bylo vidět, protože se jednalo o Synandrospadix vermitoxicus, do té doby pro mě sice neznámou rostlinou, ale podle listů bylo jasné, že je to něco z čeledi áronovitých, pro které mám slabost. Když jsme si potom doma na internetu našel, jak vypadá květenství, zjistil jsem, že je to skutečně lahůdka.
O dárku pro mě měla prý Radka hned jasno(ale až poté, co se do toho vložil Jirka, který sleduje naše stránky), ale pro Romču se jí do našeho příjezdu nepodařilo nic vybrat, takže to nechala na ní. Rozhodla se pro cyrtanthus, čímž možná udělala víc radost mně než sobě, ale jelikož to nebyla poslední rostlina, kterou jsme od našich skutečně štědrých hostitelů dostali, spokojení jsme byli nadmíru oba.
Poté jsme se vydali do skleníku, který byl sukulenty doslova napěchovaný. Radka s Jirkou se sice omlouvali, že mají sbírku díky práci na přístavbě domku zanedbanou, ale na to jsme se vážně nezaměřovali. Spíš jsme měli problém všechno vnímat a zaznamenat. Nakonec jsme se s Romčou shodli, že bychom na prohlídku potřebovali víc dní. Tolik času jsme rozhodně neměli, protož jsme k Radce s Jirkou dorazili pozdě odpoledne a pomalu se začalo stmívat. Jirka nás navíc vyrušoval svým naléháním, ať se s ním jdeme napít. Nakonec jsme se podřídili, i když obsah skleníku nás v tu chvíli zajímal víc než červené víno. Pravda, Jirka vybral pití celkem dobře, ale mi jsme se po okoštování znovu vrhli do skleníku a Radka šla chystat věci k večernímu grilování.
Snažil jsem se ještě udělat několik fotek, ale asi po čtvrthodině jsme to musel vzdát, protože už ani s bleskem jsem se nechytal. Tak jsem se ještě na závěr alespoň očima kochal při pohledu na cibuloviny, kterých sice bylo hodně ještě zatažených, protože Jirka se specializuje na ty se zimní vegetací, ale už jen při čtení jmenovek se mi zrychloval tep.
Tma však byla neúprosná a maso téměř ugrilované, takže jsme nechali sukulenty v klidu růst a další hodiny už si o nich jen povídali. A nejen o nich. Jirka vyprávěl příhody z Afriky, kterou osobně navštívil, což jsme vůbec netušili a Radka přidala historky o soužití kaktusářů a sukulentářů na Plzeňsku. Zjistili jsme, že nejsou jen zapálení pěstitelé skukulentů ale i výborní společníci, takže jsme u nich vydrželi až do posledního odjezdu autobusu, kterým jsme se vydali směr Plzeň, vyspat se na zítřejší Sympozium.

A tady nám můžete závidět, co jsme všechno viděli na vlastní oči.