01.02.2009
Na neděli jsme naplánovali krásný dlouhý výlet z Mariánského údolí-Horákovská myslivna-Muchova bouda-Mariánské údolí. Sraz byl v 11 hodin na parkovišti v Mariánském, kam jsme dorazili (my ze 78) téměř současně s Ilčou a Jackem a po chvíli dorazila i Pavla s Shebulou, což byla celá sestava pro plánovanou "vycházku".
Trasu plánoval Pája a tvrdil, že je 10,5 km (samozřejmě z něj doma vypadlo, že se sekl, a že to mělo být 12 km, ale protože ho znám, tak to beru s nadhledem, kdyby z něj vypadlo to vyšší číslo hned, nikam bych nešla, přeci jenom se za ta léta známe...). Nakonec byla trasa kratší. Proč? To se za chvíli dozvíte....
Z parkoviště jsme se vydali kolem restaurace u Raka nahoru směr Horákovská myslivna. Psiska lítala a užívala si sněhové nadílky až do chvíle, kdy se proti nám objevilo auto. V tu chvíli Jack ztratil sluch a zastavil se přímo uprostřed cesty. Auto ho sice nepřejelo, ale zastavilo a pan řidič (myslivec) nám udělal přednášku. Prej jestli jsme nečetli tu ceduli dole,že tam je napsáno, že psi musí být na vodítku, a ať si je laskavě připneme, ať nám je někdo nezastřelí, pak by bylo pozdě na slzy, že nás sice chápe, ale že sám má tři psy a že by je na volno nepustil a odfrčel...To byl první mráček nad prochajdou (kromě těch na obloze, z kterých se vytrvale sypal sníh). Naštěstí nás pochmourná nálada za chvíli přešla a ťapali jsme dál.
Ze silnice jsme odbočili na červenou, která byla zkratkou k myslivně. Sára s Shebou řešily, čí je ten klacík, co má Sára v tlamě a po malém uzemění Sáry jsem si všimla, že místo čtyř psů máme jenom tři....Jack zmizel....To byl druhý ne mráček, ale mrak nad prochajdou.
Z Ilče se stala tygřice, která hledá zatoulané mládě. Pískala, volala, pobíhala po lese, ale marně. V jednu chvíli jsme Jacka zahlídli, ale místo, aby běžel k nám, tak utíkal opačným směrem.
Vrátili jsme se na silnici a tam se rozdělili. Ilča se vracela zpátky do Mariánského a ještě dlohou jsme slyšeli její volání a pískání. Pavel se vydal směrem nahoru, jestli nenatrefí na Jackovi stopy - jěště, že nasněnžilo, a já s Pavlou a psiskama jsme čekali. Když se asi čtvrt hodiny nic nedělo, volala jsem Pájovi, který se zrovna vracel s tím, že našel stopy. Tak jsem volala Ilče, ať jde za náma nahoru, že máme stopu. Ta mi řekla, že se jde podívat k autu, a pak se vydá za náma. To byla další chyba, protože jsme se kvůli tomu zbytečně zdrželi a Jack prchal statečně dál. Po krátké přestávce a rychloporadě s Pájou a Pájou, ze kterých se stala stopovací četa, jsme se domluvili, že budu čekat na Ilču a oni půjdou po stopě. Po pár minutách mi volali, že viděli Jacka. Hurá, není ztracený, tak jsem volala Ilče, ať chváta, že náš cíl byl zaměřen. Jenže ouha, radost předčasná a zbytečná. Než jsem dorazila já, a chvíli po mě Ilča, byl Jack zase v tahu.
Opět jsme se vydali po stopě, kterou po sobě naštěstí zanechával vyditelnou stopu, takže nebyl téměř problém ho sledovat. I když to byla nepříjemná situace, pobavilo nás, že jde po trase, po které jsme měli naplánováno jít. Teda až do chvíle, kdy Jackova stopa zahýbala doprava a cesta vedla rovně. Ilča, která už byla psychicky na dně nereagovala na to, že jdeme doprava a chtěla jít rovně. Z toho plyne, že pokud je člověk ve stresu, přestává racionálně přemýšlet... Naštěstí s námi šel jeden racionálně myslící člověk ...tedy muž, takže nakonec Ilču přemluvil, argumentem, že pokud jsou ve sněhu jen stopy psa a ne člověka, navíc čerstvé, ještě nezapadané sněhem, tak to bude s největší pravděpodobností Jack. Ušli jsme ještě asi kilometr, když se stopa začala motat dokola a my si nevěděli rady, kudy kam. Naštěstí stopařka Pavla neztratila hlavu a po chvíli se ozval její radostný výkřik, tady je!!! A tady se objevil poslední mrak prochajdy. Jacka jsme našli, ale nechtěl k nám jít. Ilča mu šla vstříc, my jsme zůstali stranou, ale Jack couval a už to vypadala, že začne zase utíkat.
Naštěstí Ilču napadlo si dřepnout a lákat ho k sobě milým, láskyplným hlasem, takže po chvíli štěkání, vytí, otálení, přibližování a vzdalování, se Jack nakonec odhodlal a k paničce se připlazil. Bylo na něm vidět, že je ještě ve větším stresu, než my, a taky v šoku z toho, že se ztratil. Poté, co byl připnut na vodítko a začal se cítit v bezpečí se s náma bouřlivě přivítal.
Po krátké debatě, jestli po té hodině a něco hledání půjdeme dál nebo se vrátíme domů, jsme se shodli, že nejsme žádní čučkaři, a že dodržíme původní plán. Teda téměř dodržíme. Cestu jsme si o něco zkrátili a už bez dalších vzrušujících zážitků pokračovali přes chatovou osadu Říčky a Muchovu boudu do Mariánského údolí, kde se Sheba rozhodla, že se stane hokejistkou a odběhla si s nějakým pánek zahrát hokej. Kupovidu to pánovi nevadilo a chvilku si s ní hrál...
Nakonec jsme oficiálně ušli 7,5 km, ale není do toho započítáno stopování Jacka...
Konec dobrý, všechno dobré a tak se těšíme na další procházku, jenom Jack netuší, že panička pro něj pořídí flexi vodítko....
