31.10.2012
Tak jako jsem na našich stránkách před pár měsíci představil druh Gomesa radicans z čeledi Orchideaceae a v té souvislosti si povzdechl, že asi rostliny s této čeledi zůstanou pouze doplňkovou součástí našeho hlavního zájmu, kterým je pěstování sukulentů, tak dnes představovaný druh je také takovou doplňkovou součástí konkrétně z čeledi Rubiaceae.
Hydnophytum moseleyanum je druh s poněkud nepravidelným, a poměrně hladkým kaudexem. Barva kaudexu je zelenavá, nahnědlá nebo stříbřitě šedé. Vstupní otvory do dutin uvnitř kaudexu, které na přirozených stanovištích obydlují různé druhy mravenců na vnitřní komory se vytvářejí ve spodní části kaudexu. Z těla rostliny vyrůstají poměrně tenké rozvětvené stonky. Stonky jsou členěny internodii ve vzdálenosti 1 nebo více centimetrů od sebe. Drobné, bělavé květy se vyvíjí v paždí listů. Květ je tvořen čtyřmi okvětními lístky a díky jejich srůstu vytváří trubku do 2/3 jejich délky. Světle zelené listy mají řídkou a nevýraznou žilnatinu.
Tyto rostliny rozhodně nejsou neznámé, ale širší pěstování se omezuje na několik provařených druhů, neboť jejich dostupnost není nijak závratná. Přitom jejich pěstování není nezvládnutelné, i když by oblast jejich přirozeného výskytu svědčila o opaku. Hydnophyta pocházejí z vlhkého tropického pásma, konkrétně představovaný druh roste v severovýchodní Austrálii a Papui – Nové Guiney. Člověk ale nemusí mít nutně vytápěný skleník se zavedeným automatizovaným mlžením, aby mohl tyto rostliny pěstovat. Rostliny lze udržet i ve skromnějších podmínkách. Je ovšem potřeba počítat s tím, že neporostou tak bujně. Pokud jim nelze nabídnout vlhké prostředí, na které jsou zvyklé, je lepší pěstovat je v květináčích v orchideovém substrátu. Zakoupil jsem dvě rostliny, konkrétně hydnophytům příbuzné myrmecodie, nainstalované na kusu dřeva s podkladem mechu, ale v otevřeném prostoru (to znamená i na sušším vzduchu) téměř netvořily listy, takže jsem je přesadil do květináče, kde bylo možné udržet vlhkost substrátu delší dobu, což jim prospělo. Poměrně extrémní složení substrátu jsme použili u naší první epifytní rostliny, kterou jsme zakoupili pod názvem Myrmecodia armata. Tehdy jsme ji zakoupili jen jako takovou zajímavost a příliš se nepídili po teoretických informacích o jejím pěstování. Prostě jsme ji zasadili do substrátu, který nám byl nejbližší, to znamená do substrátu, který jsme připravovali pro sukulenty. Rostlinu jsme bez problémů udrželi, mírně jsme ji zalévali i v zimě. Bohužel v takových podmínkách téměř nepřibývala na objemu a byla schopná udržet maximálně dva listy. Letos jsem jí proto dopřál při přesazování nově pořízených rostlin také orchidejový substrát. Toto ale skutečně není návod na pěstování myrmekofilních rostlin, chtěl jsem pouze ukázat, jaké jsou schopny adaptability, pokud jsou k tomu například díky neodbornému pěstování donuceny.
Rostliny jsou sice zvyklé ze své domoviny na vysoké teploty, ale i v tomto směru to není zas tak horké, jak se obecně v souvislosti s těmito rostlinami píše. Samozřejmě, že z informací, které se objevují v oficiální literatuře, musí člověk získat povědomí o ideálních pěstitelských parametrech, aby měl možnost vypěstovat a hlavně udržet co nejhezčí rostliny, ale je také potřeba vědět, že je vždy možnost určité improvizace. Hydnophytům určitě prospívá letnění a to i v našich středoevropských podmínkách. Je potřeba zajistit přistínění a v horkých dnech i časté rosení rostlin. Časté rosení rostlin se v mém případě ovšem konalo pouze ve dnech, kdy jsem nemusel do práce. Ve všední dny se spokojily s vodou ráno před odchodem do a po návratu ze zaměstnání, a pokud bylo jasné, že teplota v noci neklesne pod 15°C, tak jsem provedl ještě večerní rosení. Stínění zajišťuji síťovinou s 50% propustností světla.
Rostliny jsem začal letnit v červnu, v květnu byly venku většinou pouze přes den. Definitivně jsem je uklidil na parapet okna v polovině září. Mám vyzkoušené, že tyto rostliny, vydrží bez problémů venkovní teploty klesající k 10°C a určitě i mírně pod tuto teplotu. Pouze je potřeba při takovém ochlazení přestat se zálivkou.
I v případě hnojení rostlin jsem šel svou cestou. Použití hnojiva pro orchideje k aplikaci na list sice člověku zajistí, že rostliny nepředávkuje, není to ale bohužel nejlevnější záležitost. Proto jsem používal vodou rozpustné hnojivo „květ a plod“ (Kristalon a jiné). Necelou odměrku (asi 8 g) hnojiva jsem smíchal s 3 litry vody, což je dokonce silnější koncentrace než je doporučena v návodu, a zaléval přímo do kůrového substrátu. Hnojení jsem prováděl od června do konce srpna jednou za 14 dní. Rostlinám soudě dle jejich stavu takto aplikovaná výživa vyhovovala. Je samozřejmě potřeba zmínit, že díky použití hrubé kůry v substrátu a květináčů s velkými odtokovými otvory, velká část hnojivé zálivky odtekla bez jejího využití, čímž se eliminovala hrozba poškození rostlin vyšší koncentrací použitého hnojiva.
Jedno doporučení se však snažím dodržovat a to i v zimním období. Jedná se o použití dešťové vody při zálivce. Epifytní rostliny potřebují měkkou vodu, což je přesně vlastnost tohoto druhu vody. Zajistit si dešťovou vodu v zimě může být ovšem problém. Letos jsem takto zničil plechový sud, když na konci ledna udeřil slušné mrazy, a voda zmrzla až na dno a díky tlaku vznikla v sudu trhlina. Zimní zálivku jsem prováděl cca jednou za 14 dní, při vyšší teplotě v místnosti ale i v intervalu jednoho týdne. Teploty v místnosti se pohybovaly v rozmezí 18 – 21 °C.
I přes toto „neideální“ pěstování myrmekofilních rostlin jsem zatím přišel pouze o jeden druh a to právě o dnes zmiňované Hydnophytum moseleyanum. Pravděpodobně proto, že jsem rostlinu po zakoupení nepřesadil a tudíž nezkontroloval ani její zdravotní stav. V naší sbírce vydržela asi dva měsíce. Pokud je hydnophytum napadeno hnilobou je proces zkázy velmi rychlý a prakticky nezvratitelný. Jelikož jsme o rostlinu v naší sbírce stáli, pořídili jsme si při první příležitosti tento druh znovu a rovnou v květu schopné velikosti. I při zhoršujících se světelných podmínkách přicházející zimy stále tvoří květy a plody. Dužnina plodu je ve stádiu zralosti oranžová až cihlově červená. Zralost plodu respektive čas k výsevu semen zkouším tak, že se lehce dotknu plodu palcem a ten se buď oddělí od větve, nebo ne. Pokud se oddělí, semena ihned vysévám.
To znamená, že je pohodím do rašeliníku v akváriu, ve kterém pěstujeme pár masožravek. Snažím se, aby semena nezapadla příliš hluboko, aby měla dostatek světla.
Je ovšem pravda, že semenáčky se rychleji vyvíjí ze semen, která uvízla v rašeliníku alespoň v centimetrové hloubce než ta co zůstala na jeho povrchu. Klíčivost semen je prakticky 100%, což uvádějí i jiné zdroje.
Do poloviny října jsem měl akvárium umístěné na parapetu okna, pak jsem ho pro zajištění větší světelnosti přemístil pod zářivky. Semenáčky obden rosím a zatím se jim daří. Doufám, že to tak půjde i nadále, protože vždy je lepší mít od konkrétního druhu pár rostlin do zásoby.
