Zantedeschia aethiopica (L.) Spreng.

Zantedeschia aethiopica dosahuje výšky až 1 m, ale ve stínu mohou být rostliny i vyšší. 

Květy se objevují především v období od srpna do ledna, rostlina může kvést i v jiných obdobích roku. Toulec je asi 15 cm dlouhý a 12 cm široký, slonovinově bílý. Palice je v horní části pokryta drobnými světle žlutými prašníky (samčí květy) a ve spodní části jsou květy samičí se žlutě zelenými až bělavými pestíky. Obě části jsou oddělené sterilními květy houbovitého tvaru.

Plody jsou zelené bobule, které jsou ve stádiu zralosti měkké a oranžově zbarvené.

Listy jsou široce oválné a na bázi laločnaté. Díky stomatům na listech, které vylučují z těla rostlin přebytečnou vodu (fyziologický proces nazývaný gutace) mohou rostliny bez problémů růst i v prostředí které je doslova zatopené vodou.

Druh ve své domovině tvoří velké kolonie v bažinatých oblastech, na pobřeží s vlhkým, solí prosyceným vzduchem nebo na horských pastvinách s hojným výskytem mlh ve vyšších nadmořských výškách.

Tuto rostlinu pěstuji druhým rokem a letos jsem jí slíbil, že když vykvete, tak o ní napíšu článek. Loni příliš nehrozilo, že by vykvetla, protože jsem dostal od tchýně poměrně malé hlízy, které však pěkně narostly, takže jsem se letos dočkal.

Původní jméno dal rostlině kdo jiný než Linné, který byl téměř u všeho. Roku 1753 ji popsal jako Calla aethiopica, což už dnes neplatí, protože roku 1826 ji jiný botanik Sprengel, zařadil do nově ustaveného rodu Zantedeschia.

Dnes je rod Calla zastoupen jediným druhem Calla palustris (s roztomilým českým názvem Ďáblík bahenní), který se na rozdíl od komerčně úspěšné Zantedeschia aethiopica, vyskytuje asi jen v „přírodním“ stavu, když pominu botanické zahrady, a hlavně v odlišných geografických oblastech. Na internetu jsem také našel informaci, že dnes popisovaná rostlina se v Evropě pěstuje přinejmenším od roku 1660.

Zantedeschia je původní v Jihoafrické republice (v oblastech Western Cape Province a Northern Province) a na území státu Lesotho, kde roste v bažinatých místech od 20 do 2250 m.n.m. V současnosti je popsáno osm druhů zantedeschií, ale o některých podrobněji napíšu snad později, neboť s nimi nemám zatím žádné přímé zkušenosti. Podle dostupných zdrojů se Z. aethiopica ovšem od ostatních druhů odlišuje ve vegetačních projevech. Zatímco ostatní druhy pravidelně upadají do dormance, Z. aethiopica v závislosti na konkrétním místu výskytu buď také prochází dormantní fází nebo je stálezelená, pokud roste na území s celoročně mírným klimatem a dostatečnou vlhkostí.

Vzhledem k této skutečnosti by se rostlina dala pěstovat různými způsoby. Sám mám zkušenost pouze s tím klasickým, který je asi i nejčastěji doporučovaný, i když nemůžu tvrdit, že je jediný správný. To znamená, že rostlinu udržuji přes zimu ve vegetaci a s přicházejícím létem, kdy listy začínají sami od sebe žloutnout nechávám substrát vyschnout.

Je pravda, jak jsem loni vypozoroval, že Z. aethiopica se chová dost odlišně než zahradnické kultivary, o kterých jsem psal v jiných článcích, a které si můžete prohlédnou ve fotogalerii. Kultivary mají podstatně ostřejší hranici mezi fází dormance a vegetace. Z. aethiopicu jsem přestal zalévat někdy v průběhu dubna, přesto si listy, sice malé a ne příliš sytě zelené, ponechávala ještě v srpnu. Vzhledem k tomu, že jsem ji chtěl někdy v polovině září přesadit do čerstvé zeminy a začít probouzet, rozhodl jsem se, že rostlinu vyndám úplně ze substrátu, aby zaschly i zbylé listy. To se nakonec stalo, ale když jsem je odtrhl od hlízy, zjistil jsem, že už nějakou dobu pod nimi raší zelené ruličky nových listů. Stejně se chovala i Zantedeschia rehmannii, jiný přírodní druh (jestli je moje rostlina přírodní druh nemohu ovšem s jistotou tvrdit, už jen proto, že v původním prostředí kvetou oba druhy v průběhu afrického léta), kterou také nebylo jednoduché přinutit k úplnému zaschnutí listů. Ta ovšem kvetla v létě a nyní je hlíza zatažená.  

Pokud je rostlina pěstována shora popsaným způsobem, je vhodné ji umístit do chladnější místnosti kolem patnácti stupňů a nejlépe na okenní parapet co nejblíže ke světlu, to v případě, že člověk nevlastní zimní zahradu. Pokud to nejde jinak, rostlina snese i teplejší vzduch nebo stinné místo. Já osobně ji mám na okně, ale v místnosti, kde je 18 až 21°C, v závislosti na venkovní teplotě a chodu ústředního topení. Podle zkušeností mé tchyně rostlina skutečně nasazuje více na květ, pokud roste v chladnějších teplotách.

Na internetových stránkách botanické zahrady v Kew v Anglii se dokonce píše, že Z. aethiopica může být pěstována venku, hned ovšem následuje poznámka, že oni ji pěstují v temperovaném skleníku. Také v knize Zdeňka Ježka je zmínka o rozšíření rostliny v oblastech Středomoří, kde se stává hrozbou pro původní mokřadní evropské druhy. Nakonec i Deni Bown ji ve své knize popisuje jako „frost-hardy plant“. To je ovšem popis v kontextu přirozeného výskytu, tedy africké zimy, která je od té naší kontinentální evropské dost odlišná.